Život se nezastaví a pokračuje, musí se prostě žít a užívat bez ohledu na hendikepy

Každý tým účastnící se Handy Cyklo Maratonu si ve svém okolí hledá člověka, který se nečekaně ocitl v obtížné životní situaci díky zranění nebo vážné nemoci. Z takového člověka, z počátku mnohdy neznámého, se stává kamarád, se kterým tým tráví volný čas, sportuje, jede pro něj maraton … prostě se mu snaží ukázat, že není na svůj problém sám.

Naším novým kamarádem, kterého jsme tento rok získali, je Libor Bohdanecký. Hasič, který se před rokem zranil v rámci svého povolání, zřítil se z výšky na zem. Probral se až po několika dnech v nemocnici, nemohl hýbat rukama ani nohama, postupně se od lékařů dozvídal, co se vlastně stalo, sám si nic nepamatoval.

Od Liborova zranění uběhl v červnu rok. Líba na sobě neskutečně maká, každý den rehabilituje, už dokáže pohnout prsty na nohách, nohou v koleni, sám řídí auto s úpravou na ruční ovládání. Nejen Libor, ale celá jeho rodina – manželka Bára a děti Tonička a František, jsou neuvěřitelně pozitivní lidé, kteří svou statečností dávají v mnohém příklad nám všem v okolí. V jejich přístupu je podporují další rodinní příslušníci a přátelé … Začtěte se s námi do následujících řádků a sami si udělejte názor.

 

Libore, bylo tvým dětským snem stát se hasičem?

Ne, vůbec 🙂 Jsem vystudovaný chemik a po škole jsem pracoval ve firmě, která se zabývala měřením emisí v ovzduší. No a když můj tehdejší zaměstnavatel rušil pobočku v Hradci Králové, hledal jsem novou práci v personální agentuře. A tam mi řekli, že v místní jednotce shánějí hasiče chemika. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že u hasičů nějací chemici jsou.

Přiblížíš nám, co je náplní práce hasiče chemika?

Nezdá se to, ale je toho docela dost. Jednak jde o zásahy s nebezpečnýma látkami, jako jsou třeba úniky plynu nebo úniky oxidu uhelnatého do ovzduší při nedokonalém spalování, například u karmy. Úmrtí z takových případů nejsou vůbec nic neobvyklého. A pak se hasič chemik také stará o veškerou dýchací techniku ve sboru a o prostředky proti úniku nebezpečných látek.

Rozhodneš se stát hasičem. Co dál? Jak dlouho trvá, než se dostaneš do „akce“?

Do výjezdu se člověk dostane hned. Nemusí mít zkušenosti, ty získává tím, že ho kolegové v první fázi k ničemu nepustí, ale na výjezdy jezdí. Chodí několik měsíců na odbornou přípravu, kde se naučí základy. Další zkušenosti pak sbírá postupně po boku starších kluků při samotných výjezdech. A těch je u nás v Hradci docela hodně, jsou to tisícovky za rok. Ale tak 70 – 80% z toho jsou dopravní nehody.

Umíš definovat, jaké procento vašich zásahů je životu nebezpečných?

Nebezpečí u zásahu je pokaždé. Je jedno, jestli hoří auto nebo dům. V ten moment to ale člověk neřeší, protože je naučený dělat věci odborně a na co nejlepší úrovni a riziko nějakým způsobem co nejvíce minimalizovat. Většinou jdeme tam, odkud lidé utíkají. Ale nakolik je při tom přítomné riziko ohrožení života, to v tu chvíli neřešíme.

Jak dlouho jsi u hasičů ty?

Přes 15 let. Na čtyři roky jsem si odskočil k policii. Takže mám odslouženo necelých dvacet let.

Libore, jak se ti vlastně celý úraz stal?

Dělal jsem instruktora pro práce ve výšce a nad volnou hloubkou. Při jednom výcviku hasičů v Teplických lezeckých skalách jsem připravoval cestu na Větrnou věž. A při té přípravě jsem spadl. Nepamatuju si, co se stalo, ale podle toho, co mi kluci později vyprávěli, se mi pravděpodobně v místě, kde jsem zakládal další jištění, usmekla noha na pískovci a spadl jsem na zem. Probral jsem se až za šest dní v nemocnici. Z dalšího vyprávění vím, že když mě záchranáři na místě stabilizovali, tak jsem se snažil zvedat a komunikovat, nebyl jsem v bezvědomí. Ale sám si to nepamatuji.

Kdy poprvé jsi zjistil, že je něco špatně?

V nemocnici jsem byl několik dní mimo sebe, měl jsem halucinace z vysokých dávek opiátů. Až když jsem se dostal na JIP na neurologii k Barče, tak jsem začal vnímat (pozn. Liborova žena Bára je fyzioterapeutka v nemocnici v Hradci Králové). A tady mi to, co se stalo, řekla jako první asi právě Bára. Ještě s kamarádem hasičem Milanem ze záchranky se mnou od začátku o všem mluvili. Věděl jsem, že se nehýbu a že to s pohybem není moc dobré. Věděl jsem o pádu, letu vrtulníkem, že mám poškozenou míchu, ale ne úplně …

Co následovalo dál?

Potom mi lékaři na neurologii začali postupně říkat víc a víc. Vysvětlili mi, že si na tu událost už nevzpomenu a proč tomu tak je. To bylo od nich hezké. Nepamatuji si totiž celý den před úrazem. Naposledy vím, že jsme s kolegy den předtím obědvali a při tom plánovali celý několikadenní výcvik. A pak už si vzpomínám až na halucinace v nemocnici. Zprvu jsem v rámci nich věřil, že to, co mám před očima, je skutečnost. Pracoval jsem, byl jsem pořád na zásahu, v hlavě se mi motaly všechny možné příběhy, měl jsem pocit, že mě chtějí zabít, naše děti budou sirotci … až tak teprve čtvrtou noc jsem uvěřil, že ty představy nejsou skutečnost. Tady mi lékaři také pověděli, že nedokáží říct, kam se v budoucnu dokážu dostat se svou hybností. Prý je to 50 na 50, že budu zase chodit. Lékaři totiž celé moje poranění nevidí. Ví se, že mám nějaké obratle rozdrcené, ty mám stabilizované kovem, potom mám nějaké další olámané, celkem asi jedenáct. A někde v této části páteře jsem měl výrůstek na obratli, ten se uštípnul, zajel do míchy a zase se vrátil ven. Od něj je mícha poškozená, ale nakolik, to už se přesně zjistit nedá.

Báro, jak jsi takové informace vstřebávala ty?

Pro mě bylo nejtěžší, když mi na příjmu říkali, co se vlastně stalo … protože oni to řeknou úplně natvrdo. Přišla jsem tam a slyšela bez obalu, že má Libor nejspíš poškozený třetí krční obratel, vůbec se se mnou nemazali. Tahle informace normálnímu člověku nic neřekne… ale mně v tu chvíli prošlo okamžitě hlavou, že Líba nebude dýchat sám … a říkala jsem si, jestli nebude dýchat, tak to nedá hlavně on. Už dříve jsme se o tom spolu totiž bavili, když se zranil Martin Šabata (pozn. další zraněný hasič, se kterým se Libor a Bára znají už z dřívějška). Takže mě, Líbo, jako první napadlo, že to nedáš ty, když bys měl skončit někde s ventilátorem.

A Libor doplňuje …

Původně si podle CT všichni mysleli, že mám poškozený obratel C3 a to bych právě ani sám nedýchal. Až teprve magnetická rezonance ukázala, že léze mám níž, až někde v C5 nebo C6. Od druhého ke čtvrtému krčnímu obratli mám teď obratle sešroubované a ten odlomený kousek níže mi při operaci odstranili. To je podobné, jako když se operuje plotýnka.

Jak na takovou změnu v chodu vaší rodiny reagovali Tonička a František?

Děti takové věci hrozně rychle přijmou. Když táta nechodí, tak má vozík, pořád tu je a povídá si s nimi. Děti to berou líp než dospělí.

A co kamarádi hasiči?

Ti jsou fantastičtí. Pořád mě někam lákají, ať s nimi jdu do kina, na pivo, ven… 🙂 Ale není to jen tohle, jsou to i mnohé další věci. Kluci nás třeba pomáhali stěhovat, do bytu naběhlo deset hasičů s krabicemi a bylo zabaleno, odneseno. Nebo máme možnost velkého koupání na hasičárně. V panelákovém bytě, kde teď bydlíme, se to nedá, je tu málo místa. Tak mě kluci na hasičárně umyjí 🙂 V tomhle to je to opravdu paráda, ta komunita, která tu funguje, je to skvělá parta.

Uvědomoval sis tuhle skutečnost už před tím?

Ano, věděl jsem to. Ale že by to bylo až tak silné, to jsem nevnímal. Já dlouho pracoval na směně, a pak jsem si šel sednout do kanceláře. Mělo to svůj důvod, chtěl jsem klukům z výjezdu pomoct a nastavit některé věci jinak, než jak probíhaly předtím. Protože jsem je ve výjezdu zažil na vlastní kůži. Ale v kanceláři se člověk dostává do trošku jiné pozice vůči směnovým klukům, protože v nějakých případech jim je nadřízený a musí dělat i nepopulární věci. Ale my jsme furt drželi pohromadě.

Návrat domů přišel až za dlouhých osm měsíců …

Ano. Nejdřív jsem strávil tři měsíce v nemocnici v Hradci Králové a v Liberci na spinální jednotce. Pak následovalo pět dalších v léčebně v Košumberku. Domů jsem se vrátil 2. března 2017.

Dal ti pobyt v léčebnách a nemocnicích nějaké kamarády vozíčkáře?

Není to úplně jednoduché, spousta hendikepovaných zaleze do své škatule. Třeba v Košumberku nás bylo relativně hodně, ale vlastně jsme se mezi sebou příliš nebavili. I když máme podobná zranění, každý svou situaci prožívá úplně jinak, má při tom úplně jiné pocity …

Jak často rehabilituješ?

Každý den. Mám jeden až dva programy denně. Asi bych mohl i víc, ale nestíhám to. Chodíme na ergoterapii, fyzioterapii, lokomat… k rehabilitacím se ještě věnujeme terapii čínské medicíny. Prostě nemáme čas vůbec na nic. Barča nepracuje, je se mnou doma, asistuje a za odměnu za tu dřinu si pak vždycky v neděli umyje vlasy 🙂

Libore, člověk si dokáže představit, jakou snahu musí vyvinout v posilovně pod benchem. Co ale pociťuje ten, kdo se snaží pohnout prstem o několik milimetrů?

Je to úplně stejná dřina, ale jen milimetrový pohyb. Strašná mentální bolest. Díváš se na svůj prst, takhle s ním hýbeš … a snažíš se přesvědčit tělo, aby udělalo, co chceš. Nepochopitelné, jak se zpotíš u myšlení na „hejbni palcem“. Něco podobného jak v Kill Billovi, kdy Nevěsta po 13-ti hodinách odešla po svých … tady možná po 13-ti měsících s něčím hneš.

Jak probíhaly tvé první pokusy pohnout „něčím“?

Ležel jsem v nemocnici, měl jsem odkryté nohy a myslel jsem na to, jak hnout palcem u nohy. Poprvé, když jsem to Báře ukazoval, tak jsme nevěděli, jestli je to fakt pohyb nebo není. Bára se dívala zblízka, a já jí říkám: „Podívej se, hýbu palcem“. Bára palec okukovala a opatrně reagovala: „Já nevím no, možná tam něco bylo“. No a pak to prostě furt postupovalo dál, na jiné části těla, jindy Bára zase říká třeba „kotník“.

Barča se zapojuje do vyprávění …

Člověk má toho druhého rád a chce pohyb vidět, i když tam třeba ve skutečnosti není. Nebyla jsem si vůbec jistá. Ale bylo to tam a postupně víc a víc.

Slova se opět ujímá Libor…

Slavíme každý drobný úspěch. Dnes už jsem schopný třeba vědomě zatnout kvadricepsy. Prostě vnímám, že moje svaly pracují a posouvám se. Není to o tom, že se hned postavím na nohy … i když jasně, když sedím na posteli, tak si říkám, že bych se chtěl postavit a jít se vyčůrat. Je to o tom, že jen cítíš svaly a svou vůlí je přesvědčíš k nějaké aktivitě, akci …

Čínská medicína … co z ní čerpáte?

Mentální sílu do místa, do kterého ji potřebuješ. Lékařka, ke které chodíme, mě tam učí: „Vy jste běhal, ne?“ Já odpovídám: „Běhal, no.“ „No, tak běhejte dál, vždyť vám v tom nic nebrání.“ Nechápavě na ni koukám: „Jak jako běhejte dál?“ „No, když ležíte, tak si představujte, že běžíte. Ale běžte tak, že musíte cítit, že došlapujete na zem a že se odrážíte, že vaše svaly fungují. Musíte se u toho zpotit.“ Tak zpotit se mi u toho ještě nepovedlo, ale ležím a běhám. Člověk se musí naučit vzpomenout na to, jak si běhal. Mně třeba na tohle hrozně pomáhá lokomat (pozn. přístroj, který umožňuje nácvik chůze pomocí robotických ortéz na pohyblivém pásu). Chodím v něm, dívám se na sebe v zrcadle a jdu. Stroj je za mnou schovaný, pode mnou běžící pás a já si jdu a vidím jen sebe a svůj pohyb.

Líbo, závěrem … kráčíte prostě dál vstříc budoucnosti?

Ano, život se nezastaví a pokračuje, musí se prostě žít a užívat bez ohledu na hendikepy. A uvidíme, co nám budoucnost přinese.

8 komentářů u „Život se nezastaví a pokračuje, musí se prostě žít a užívat bez ohledu na hendikepy

  1. Libore to je úžasné. Sbírku pro Tebe budu směřovat spíš na tricykl než na hendbajk.
    Ty to dáš, věřím Ti. Sláva

  2. Ahoj Libore, jsi bojovník a dříč. Držím palce ať se dostaneš na co možná nejvyšší úroveň. Nebude to lehké a bude to stát mnoho dřiny. Nejdůležitější je sebeobsluha. Kdybys něco potřeboval, ozvi se (můžeš i dřív).
    Rád ti pomohu…

    Přeji vše dobré.

    PS: Nevím jestli Libor vzkaz přečte. Prosím tým K4. Předejte mu zprávu.

    1. Jirko dobrý den, díky za vzkaz, slibuji vám, že Liborovi vzkaz předáme! Vidíme se osobně několikrát do měsíce, při další návštěvě mu komentáře na webu všechny ukážeme. Irena Vanišová

  3. Dobrý den,

    odkaz na “SBÍRKA PRO LIBORA” je na stránku darujeme.cz.
    Je účet na uvedených stránkách transparentní? Můžete zveřejnit odkaz na tento účet?
    Děkuji Jan Černý

    1. Honzo dobrý den, ano, sbírka je vedena na portále darujme.cz, který provozuje Nadace Via. Sbírku tady jsme volili právě z důvodu vysoké míry prověřenosti tohoto portálu. Účet transparentní není. V okamžiku uzavření sbírky předáme Liborovi podrobný seznam dárců, kde sečtená částka jednotlivých darů bude odpovídat celkové částce vybrané na darujme.cz. V případě dalších podrobností mi, prosím, napiště na irena@k4cyklotym.cz, ráda vám zavolám. Nebo vám zprostředkuji kontakt přímo na Libora. Díky, Irena Vanišová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *