Můj příběh

Jmenuji se Leoš Čapek, je mi 39 let, bydlím v Býšti u Pardubic v rodinném domku mých rodičů. Tři roky jsem trvale upoutaný na invalidní vozík s diagnózou G822 paraplegie, po tříštivé zlomenině krčního obratle C7.

5. července 2013 jsem pomáhal organizovat oslavu čtyřicátých narozenin svého kamaráda. Stavěli jsme párty stany a protože bylo horko, po fyzické námaze jsme se rozhodli jít vykoupat do rybníka. Vodu jsem nikdy neměl příliš rád a poprvé v životě jsem skočil šipku do místa, kde jsem nevěděl, jaká je tam hloubka. V místě mého skoku bylo pouhých 50 cm vody.

Probudil jsem se až v nemocnici v Hradci Králové. Za pár dnů jsem byl přeložen na Spinální jednotku nemocnice v Liberci, kde jsem se léčil do konce října 2013. Následoval pobyt v rehabilitačním zařízení v Hamzově léčebně Luže – Košumberk. Tady jsem se připravoval na svůj návrat do života, učil jsem se zvládat jednotlivé běžné činnosti lidského života. Uběhl skoro rok od úrazu, než jsem se mohl vrátit domů.

Leoš s Tadíkem

říjen 2013, 3 měsíce po úrazu se synkem Tadeášem v nemocnici

Před skokem do vody jsem vedl normální život, pracoval jsem, vydělával, ve volném čase jsem se věnoval myslivosti. Trávil jsem aktivně čas se svým tehdy 5 – ti letým synkem Tadeášem.

Po mém návratu domů se však změnilo hodně věcí. Moji rodiče, zatímco jsem ležel v nemocnici a léčebně, upravili část rodinného domku bezbariérově. Mohu sám na vozíčku opustit dům, umýt se, dojít si na toaletu. Ale díky své omezené možnosti hýbat se a přemisťovat jako zdravý člověk, jsem ztratil možnost trávit čas s přáteli a se svým synem v takové míře, jako předtím. S jeho matkou, svou bývalou partnerkou, jsme se rozešli již před úrazem a Tadeáš žije trvale v Hradci Králové. To vše se velmi špatně podepisuje na mé psychice. Také jsem hodně přibral na váze, což má pro změnu nepříznivý vliv na mojí fyzickou schránku.

Na začátku roku 2016 jsem potkal díky svému bratranci nové přátelé, pro které je sportování běžná součást každodenního života a způsob, jak zůstat v dobré psychické i fyzické kondici. Ti mě přivedli k myšlence zkusit se i přes svůj hendikep hýbat. Volba padla na handbike – kolo na ruční pohon. Jen co roztál sníh, kamarádi mě začali brát na výlety do kolektivu lidí, kde se pohybovali jiní vozíčkáři a sportovali zcela přirozeně společně se zdravými. Nejdříve jsem jen okukoval a později jsem dostal chuť sám ježdění vyzkoušet. Na inzerát jsem si půjčil handbike od člověka, který ho prodával. Vyrazil jsem na vyjížďku a napoprvé jsem ujel pouhých 400 m. Dostal jsem úpal a nemohl se druhý den kvůli namoženým rukám sám přesunout z vozíčku na postel. Ale věděl jsem, že ve sportování chci pokračovat a že to pomalu půjde.

Postupně jsem si zvyšoval dávky ježdění a dnes ujedu na handbiku 20 km jako běžnou vzdálenost. Zhubl jsem 5 kg a chtěl bych ještě dalších 10 – 15 kg. Ježděním posiluji svaly na svých rukách. Zlepšuji si tak fyzičku a ulevuji rodičům, kteří se o mne částečně starají, přestože jsou oba již v důchodu. Zvládnu více věcí sám, aniž bych byl hned unavený. Handbike procvičí jiné svaly na rukách než ty, které používám při pohybu na mechanickém vozíku.

Jednou za 14 dnů si na víkend beru svého syna k sobě a starám se o něj. Letos o prázdninách mu bylo 8 let a trávil se mnou i část léta. Jezdíme spolu po okolních lesních cestách a máme lepší možnost rozvíjet náš vztah otce se synem. Tadeáš díky tomu získává zdravý pohled na život handicapovaných, který bude přínosem pro jeho okolí.

S kamarády jsem se na půjčeném handbiku zúčastnil i dvou amatérských cyklo závodů a velmi rád bych v této aktivitě pokračoval. V příštím roce se chci stát členem smíšeného cyklistického týmu, který absolvuje nejdelší amatérský štafetový závod na území České republiky v délce přes 2000 km v limitu 111 hodin.

Na kvadriatlonu v Lipně

účast v závodě ČEZ Handy Kvadriatlon na Lipně v srpnu 2016

Věřím, že svým příkladem mohu inspirovat další handicapované lidi, aby nevzdávali svůj život, ale zkusili ho žít v nových podmínkách. Stali se více samostatnými, sportovali, našli si práci … Splatím tak částečně dluh, který cítím ke svému okolí a ke společnosti za péči, kterou mi věnovali v době po zranění.

Leoš Čapek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *