Projeli jsme Ostravu Trojhalí

Ahoj Leoši,

závod se nám přehoupl do čtvrtka. Štafetový kolík z Červenohorského sedla ze začátku noci berou na sebe Anička s Petrem. Už se začínáme střídat po delších úsecích, je taky potřeba trochu spát. Druhá posádka se ještě posilňuje gulášem a řízky v místní restauraci.

U Olomouce u Velkého Újezdu si tracker bere Ráďa a doufá, že po delším relaxu zvládne 50 km jako nic, ale hned v úvodu úseku ho demotivuje 6 km kodrcání do mírného kopce: „Nebavilo mě to, tak jsem se radši najedl.“ 2:35 jsme u Bílovce a Ráďa už má znatelně lepší náladu a hlásí: „Byla to parádní jízda, na tachometru jsem měl max rychlosti 71, 97. Ale nepiš to tam, přečte si to Míša.“

Na Ostravu to valí Jiřík. Kluci Martin a Míra mají bezvadně připravený průjezd městem do bodu na Trojhalí. Neztrácíme ani minutku, naopak, určitě jsme si zvýšili náskok. A navíc, po dojezdu zjišťujeme, že vybavení zdejšího průjezdního bodu je jedno z nejlepších na trati, co jsme zatím viděli. Jsme tady úplně doslovně zahrnuti jídlem. Je okolo půl čtvrté ráno a my si dáváme lehkou snídani ve formě teplých těstovin a zeleniny, kuřecího masa, palačinek, vody, kávy, sušenek. Odjíždíme nacpaní k prasknutí. Tedy, až na Jirku, který má před sebou úsek na kole a snídani si balí s sebou. Jedeme přes Vratimov a Frýdlant směr Pustevny, kde těsně pod nimi předáváme vedení druhé směně.

Vrchol Pusteven v doprovodu auta patří Petrovi. Stoupat začíná v 6:20. Už předešlého dne si Péťa všimnul, že mu postupně rostou svaly na nohách, a nenechaje se rozhodit poznámkou Lucky „To nejsou svaly ale chlupy“ se i v dalších úsecích neohroženě vrhá do kopců. Své kvality potvrdí už ve stoupání dlouhém 15 km z Bělé pod Pradědem do Karlovy Studánky. Když se k tomuto výšlapu později vracíme v autě, jen ho Péťa okomentuj: „11, 12 stupňů mám rád, ale jinak!“ A teď znovu dupe do pedálů i na Pustevny. S autem jedeme před ním a asi ve 2/3 zjišťujeme, zda nechce vystřídat Aničkou. Odpovídá, že nechce střídat. Lucka utrousí z okénka auta suchou poznámku „Ještě mluví, ještě může jet“ a šlápne na plyn a s naším závodníkem se potkáváme až na vrcholu při razítkování knihy. Nahoře se jen lehce rozhlédneme a Petr už sedá znovu na kolo a druhou stranou sjíždí dolů do Rožnova.

Tady na docela frekventovaném úseku silnice střídá Anička. Nemůžeme zdržovat autem provoz, a tak vždy popojíždíme notný kus dopředu. Několikrát dokola. Lucka už se trochu strachuje, zda to není příliš dlouho, ale Pepík ani nezvedne oči od navigace a povídá: „Jen jí nech, šlape dobře, ať si to taky užije“. Jedeme až do Uherského Hradiště, kam dorazíme v pravé poledne. Střídáme. Anička naskakuje do auta plná radosti a hlásí nám: “Naučila jsem se přehazovat!” … rozuměj, na silničce až doteď jela vždy na převod celý úsek, který tam měla při sednutí na kolo!

A pokračování dne zase příště, Leoši, dobrou chuť!

Tvá K4

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *