Radek Kvaček: Chceme posadit Leoše do handbiku

Jedním z účastníků maratonu, který nechyběl ani na jednom startu závodu, je kapitán týmu K4 – Radek Kvaček. Jak už číslice v názvu jeho týmu napovídá, Radek na trať extrémního závodu i letos pošle tým složený z pouhých čtyř cyklistů. Zdá se vám, že ujet 2222 km v čase 111 hodin jen ve čtyřech je nemožné? I na to Radek odpoví v prvním díle našeho seriálu. Postupně máme v plánu vám představit všechny členy týmu. Jak ty, kteří si budou máčet v potu tratě své trikoty, tak ty, kteří jsou méně viditelní a stojí v zázemí, ale bez nichž by to v žádném případě nešlo. Samozřejmě přijde řeč také na patrony, kvůli kterým především se celý závod pořádá. A v neposlední řadě vám přiblížíme i zástupce sponzorů, kteří se rozhodli podpořit start K4-ky materiálně nebo finančně. 

Radku, stál jsi u zrodu celého závodu. Dozvěděl si se o něm náhodou nebo tě s Héřou pojilo něco víc už předtím?

S Héřou jsem měl tu čest pracovat v jedné firmě. Ve firmě AQUA TRADE, jejíž majitel, Héřův kamarád, se za ním vypravil do nemocnice, kde Héřa ležel po svém úrazu a řekl mu něco jako „Až tě pustí, máš u mě ve firmě volnou židli!“ a tak jsme se stali kolegy. Pak už přišla jeho Cesta za snem, vydal se na cestu do Paříže a partička od nás z práce ho jela na 3 dny na té cestě podpořit. Přidali jsme se pak ještě na všech jeho dalších cestách, do Bánské Bystrice, do Říma i na té „poslední“ do Norska na kopec Gaustatoppen.

Pamatuješ si, kolik týmů nastoupilo do prvního ročníku? A jaké zázemí závod měl ve srovnání s dneškem?

Pamatuji úplně přesně. Dva týmy po 4 cyklistech a čtyři týmy po 8. Ještě musím ale zmínit, že ty předchozí cesty, to byla cyklistická pohodička, tedy alespoň pro nás. Přijeli jsme za Héřou a jeho týmem vždy na 3 – 4 dny na nějaké zajímavé místo. Denně s ním urazili jeho porci km, která byla od 60 do 120 km na pohodu. Dali jsme si v klidu obídek v restauraci, pokecali, někde na trase najednou přijelo doprovodné auto a nabídlo nám pivko, sendvič, jindy se čekalo na Mailu (pozn. Mílu Doležala), který zrovna hledal kešku …

Takže, když se pak objevila první 111-ka, mysleli jsme, že zas pojedeme na pohodu, dáme si ten obídek a pivko … Z omylu nás vyvedl hned první den. Vydrželi jsme 24 hodin, pak jsme zvážili rizika a v Hodoníně jsme odstoupili. Bylo to těžké rozhodnutí, ale s odstupem času se domnívám, že to bylo správné rozhodnutí. Jeli jsme ve 4, v jednom autě, náš handy cyklista byl super, ale druhý den musel odjet domů za svými povinnostmi a my zůstali 3. Bez řidiče, v autě, kde se nedalo natáhnout, bez itineráře, bez jídla … přece jsme jeli na pohodu s tím, že si cestou někde něco koupíme, dáme pivko a to přeci v ČR i na Slovensku mají všude …

A jaké to bylo na začátku? Startovalo se v Trojmezí z vojenského objektu v naprostém utajení. Sjeli jsme se tam všechny týmy v předvečer startu. Už tam byly patrné jasné rozdíly. Zatímco někdo již přijel s obytným autem, jiní si vařili vločkové kaše u stanu, my jsme zašli na pivko, a pak spali pod starým autobusem na divoko.

Ráno sice vztyčili prapory a ředitel Opelu tomu dal vážnost a oficialitu, ale jinak nic. Prostě jsme sedli na kolo a vyrazili někam po „Československu“. Nepředcházela tomu žádná schůzka kapitánů, žádné předchozí zkušenosti, nebyli patroni týmů, neřešila se moc bezpečnost, reflexní prvky a podobné věci nebyly, snad ani žádná pravidla, vše se teprve tvořilo. Myslím, že ani Héřa moc nevěděl, do čeho se to pustil a jaký rozměr projekt za pár let získá a to nejenom v počtu startujících, ale především kam až dosáhne …

Ale už tenkrát vše provázela příjemná přátelská atmosféra a někde na pozadí byla cítit i ta nosná myšlenka celého projektu „Usednutím na vozík život nekončí!“.

Silnička, horák nebo trek? Co je ti nejblíž?

Horák. Na prvním startu jsme stáli s horákama, to jsme také zjistili, že je blbost … Přes rok jezdím na horákovi, ale na závod si půjčuji silničku.

A kolo, proč ho máš vlastně rád?

No já ho vlastně ani moc rád nikdy neměl … Jsou mi bližší jiné sporty, judo, windsurfing, běžky, lyže. Ale s tím, jak jsem začal jezdit s Héřou, podíval se díky němu do míst, která byla úžasná, takový sjezd z Brenneru do Brixenu, paráda. No a postupně mě to začalo bavit, dnes už na kolo usedám rád, ale pořád mám raději přírodu, kopečky, než silnici a roviny.

Je vůbec možné ujet závod jen ve čtyřech lidech? Přes 500 km ve čtyřech dnech v tempu minimálně 20 km/hod na jednoho cyklistu … zdá se to nemožné. Proč ne v osmi?

Když jsem první závod vzdal, slíbil jsem si, že se vrátím. Vrátil jsem se a už 2x jsme ve čtyřce dojeli do cíle a stihli jsme to i v časovém limitu, takže dá se. Osmička? Mám rád výzvy a přijde mi, že osmička je spíše o dobré logistice, čtyřka více o cyklistice. Ale je na každém, co si vybere. Důležité je, že se na start postaví, že chce podpořit dobrou věc a ve výsledku pomoci patronovi.

Za ty 3 ročníky máme i pár zážitků, které se v tu chvíli zdají jako nemožné zvládnout. V roce 2014 během první noci závodu strašně pršelo, po této etapě vzdal Héřův tým, tenkrát zkoušeli jet s bráchou jen ve dvou. Héřa dostal horečku, jak sám pak říkal, seděl tři hodiny v lavoru vody, tak pršelo. Stejný úsek jel tenkrát i náš handybiker David Motyčka (m.j. účastník Paralympijských her v Soči v slage hokeji), zkolaboval 6 km před předávkou u Českých Budějovic ve 4 hodiny ráno. Pokračovali jsme ve 2 do Brna, když jsme tam na ně čekali, že nás vystřídají, byli ještě v Budějkách, pak se jim rozbilo auto a my pokračovali ve 2 až do Piešťan. Tam je za námi dovezlo jiné auto. Bez handybiku, bez kola. Takže jsme pokračovali v jednom autě 4 se 2 koly a jedním řidičem. Tak jsme to vydrželi až do dalšího dne do 4 hodin odpoledne do Levoče, kam přijelo náhradní auto s koly a já v tu chvíli věděl, že už to dáme.

V týmu mužů na trati máte ve svém středu i závodnici – Aničku Martínkovou. Šetříte jí?

Ano, Anička je naším handy cyklistou, má 100% ztrátu sluchu. Zajímavostí je také to, že v minulém roce byla nejmladší závodnicí pelotonu, v den startu jí bylo 18 let a 1 měsíc. Pobavila mě, když jsme se minulý rok blížili do cíle, byli jsme na kopci mezi Teplicemi a Lovosicemi, tak mi povídá, „Já jsem ještě v životě za jeden rok neujela na kole 200 km a teď už mám 330 za 4 dny …“.

Od začátku v našem 4-členném týmu zastávám názor, že handikepovaný člen musí být rovnocenný všem ostatním. Ne, že by musel ujet stejný počet km, ale musí šlapat zhruba stejný čas, aby ti ostatní měli dostatečný prostor na odpočinek. Takže nešetřili!

Vloni se tým K4 přihlásil na poslední chvíli, dalo by se říct pár dnů před startem. A přesto K4-ka dojela před limitem ve skvělém čase 101 hodin 51 minut. V jaké fázi příprav jste letos?

O jeden světelný rok napřed … Vážně, pár faktů … dnes je 24. dubna a my jsme přihlášení, máme tým, máme patrona, máme doprovodný tým, máme finance, máme materiální vybavení, máme auta, máme už 14 dnů hotový itinerář trati, máme projeté některé úseky, průjezdní body a domluveno, kam se ještě podíváme, máme svůj fb profil, jsme aktivní na blogu, máme připravené i další akce, aktivity které chceme zrealizovat a třešničkou je, že pracujeme na tom, aby naším výsledkem letošního ročníku byl handybike pro našeho patrona, takže nám zbývá dost času vymýšlet i nějaká překvapení …

Jak se ti vůbec líbí navržená letošní trať? Na kterou část se nejvíc těšíš?

Líbí se mi myšlenka navštívit krásná a zajímavá místa České republiky. Líbí se mi, že pojedeme po jiné trati než v posledních ročnících. A kam se těším? Do auta, když budu odpočívat a z okénka pozorovat své kolegy, jak makají a cíl se nám pěkně přibližuje …

Těším se do Adršpachu, jelikož tam budou moji synové zrovna u babičky a dědy na prázdninách, jak budou fandit. Těším se na Ještěd, na oblast Dolní Moravy až Červenohorského sedla, na Pustevny … to jsou místa, která jsou do kopečka a my máme v týmu svého Naira Quintanu, takže to pro mne bude pohodička a budu se kochat. Těšil bych se, kdyby se jela opět v Ostravě časovka družstev, tam to bylo minulý rok SUPER!!! No a pak se také těším na Hrad, jednak to tam celé vypukne, na druhém Hradě pak už budeme v „polovině“, tam se celý závod láme a do cíle to bude z kopečka …

Také by se hodila otázka „Na co se těšíš?“. Na nové zážitky, přátelství, na překvapení, která nám takový závod připraví, na překonávání překážek, na týmovou práci, na srandu, na radost, kterou lidé prožívají, když překonají to, o čem si mysleli, že to nezvládnou, těším se na 111-ku!

Co je největším nebezpečím zpomalení na trati? Noční jízda nebo něco jiného?

Přecenění svých schopností. Je potřeba hlavně pořád myslet na to, abychom dojeli do cíle všichni, všichni v pořádku a samozřejmě nejlépe na 1. místě.

Zpomalením, ztrátou času, tak i ztrátou sil fyzických a morálních je bloudění. Když je člověk unavený a to v takovém závodě prostě je každý, lehce se něco přehlédne, lehce se zabočí na jinou stranu, lehce se překoukne v itineráři … A pak je potřeba hlídat průjezdní body, vždyť i Héřův tým minulý rok minul zakázané úseky, i my jsme minulý rok jeden omylem projeli a to jsou pak penalizace, které se už nedohoní … Navíc, letos pravidla ještě zpřísnila a hrozí i vyloučení ze závodu!

Patron K4 Leoš Čapek se s týmem byl podívat už na zimním kvadriatlonu v Bedřichově. Prozradíš, jak se stal patronem?

Když jsem se v minulých letech připravoval na závod, tak jsem se vždy jel podívat v rámci tréninku na fotbalové soustředění mého mladšího syna. Jeho trenér mě zpovídal, proč jezdím na kole, když je venku 42 stupňů, tak se dozvěděl o závodě a jeho podstatě … Rok na to už přišel s myšlenkou, že jestli bychom nechtěli jet pro jeho bratrance a bylo!

Co nejvíc tebe osobně na maratonu láká?

Nevím, jestli na to máme dost místa … Abych byl upřímný, tak ze začátku to byl jen ten můj sportovní výkon, zkusit si, že to zvládnu. Postupem času jsem se více ztotožnil s myšlenkou závodu. O čem ten závod je, jsem zcela pochopil na mém prvním zážitkáči, kam jsem odjel s naším patronem z týmu sám. Je to o integraci, o přátelství, o naučení se žít spolu a učit se to musí obě strany. Jsem rád, že jsme minulý rok na zážitkáči byli už celý tým a je super, že celý tým do toho jde letos znovu. Jen se k nám přidali další, je super, že šíříme myšlenku dál. Není to pro každého, ani to jistě není cílem, ale to je na tom to skvělé, jsou tam jen ti, kteří chtějí. Někdo je možná ještě v té mé počáteční fázi, někdo je možná ještě dál, než si já dovedu představit, ale všichni společně tvoříme Cestu za snem, kde má každý tu svoji Cestu za snem! A když už jsem jel jednou, dvakrát, třikrát, přeci nemůžu zůstat po čtvrté doma …

A týmový cíl?

Užít si to! Užít si už ty přípravy, užít si samotný závod, užít si akce – Kvadriatlony, Okolo měst, užít si zážitkáč. A nad tím vším je cíl jasný, Leoše posadit do jeho vlastního handybiku a stát s ním na startu pátého ročníku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *